John Ronald Reuel Tolkien
spisovatel, lingvista a literární historik
Narození:
3. 1. 1892 , Bloemfontein, Orange Free State, Jižní Afrika
Úmrtí:
2. 9. 1973 ve věku 81 let, Bournemouth, Dorset, Anglie, Velká Británie †
J.R.R. Tolkien byl anglický spisovatel, lingvista a literární historik. Svými příběhy se stal Tolkien zakladatelem Beletristického žánru fantasy, jakési novodobé epiky a romance vycházející z mýtů.
Tolkien se narodil v Bloemfonteinu, hlavním městě Oranžského svobodného státu, dnes části Jižní Afriky. Jeho otec Arthur Tolkien byl ředitelem místní bankovní pobočky. Tolkienova rodina pocházela ze Saska, ale žila v Anglii už od 18. století. Tolkien měl pouze jednoho sourozence, bratra Hilary Arthur Reuel Tolkiena.
Ve věku tří let odcestoval J. R. R. Tolkien do Anglie spolu s matkou, která nemohla přivyknout africkému podnebí. Nejprve bydleli u příbuzných na farmě Bag End v Worcestershire, což bylo pravděpodobně inspirací pro název Dno pytle v jeho knihách. Při pobytu v Anglii zastihla rodinu zpráva o otcově úmrtí. Otec zemřel v Jižní Africe na krvácení do mozku.
Ztráta živitele rodiny přinutila Tolkienovu matku krátce žít u jejích rodičů v Birminghamu. V roce 1896 se přestěhovali do vesnice Sarehole, později do Warwickshire, nyní části Birminghamu. Spolu s bratrem trávil J. R. R. Tolkien hodiny zkoumáním starého vodního mlýnu v Sarehole a v Moseley. Zážitky z dětství byly později zdrojem inspirace pro scenérie v jeho knihách.
Matka sama učila své dva syny. J. R. R. Tolkien získal rozsáhlé znalosti v botanice, ale nejoblíbenějšímí hodinami byly lekce o jazycích. Matka ho proto naučila velmi záhy základům latiny. Ve věku čtyř let uměl číst a brzy nato i psát. Krátce navštěvoval Školu svatého Filipa, absolvoval Školu krále Edwarda v Birminghamu i Exeterskou Fakultu v Oxfordu.
V roce 1900 konvertovala matka spolu se sestrou ke katolictví, navzdory bouřlivým protestům její převážně baptistické rodiny. V roce 1904, když bylo Tolkienovi 12 let, zemřela na cukrovku.
Jako sirotka vychovávál J. R. R. Tolkiena otcec Francis Xavier Morgan z birminghamské Oratoře ve čtvrti Edgbaston. Zdejší architektuře dominovala 29 m vysoká budova známá jako Perrott's a blízko ní stojící pozdější Victoriánská věž, část edgbastonské vodárny. Tyto dvě stavby pravděpodobně ovlivnily Tolkienovy představy různých temných věží v jeho pracích.
Když bylo Tolkienovi 16, zamiloval se do Edith Brattové. Ta se později stala předlohou pro postavu Lúthien. Navzdory mnoha překážkám se s ní oženil. Po celý zbytek života zůstala jeho jedinou láskou.
Na počátku 1. světové války byl J. R. R. Tolkien povolán do Britské armády k Lancashirským střelcům, kde sloužil jako nadporučík. Mnoho jeho spolubojovníků i blízkých přátel v bojích padlo. On sám byl nakonec propuštěn poté, co strávil většinu roku 1917 v nemocnici, protože trpěl zákopovou horečkou.
Během zotavování začal J. R. R. Tolkien pracovat na Knize ztracených příběhů (The Book of Lost Tales), sérii pohádkových příběhů založených na milované mytologii a folklóru. Válka ovlivnila jeho práce v tom, že viděl fantasy jako únik před drsnou realitou průmyslového a válečného 20. století.
Po válce pracoval Tolkien nejprve v Oxfordu na Novoanglickém slovníku (Oxford English Dictionary). V roce 1920 se přestěhoval do Leeds, kde na katedře angličtiny tamní university dosáhl v roce 1924 titulu profesora anglosaského jazyka. V roce 1925 se vrátil zpět do Oxfordu. s C.S. Lewisem a jinými literáty a dalšími vzdělanci založili neformální seskupení Inklings.
V roce 1945 se na Mertonské fakultě v Oxfordu stal profesorem anglického jazyka a literatury, kde zůstal až do svého odchodu do penze v roce 1959. Knihovna Marquetteho university v Milwaukee (Wisconsin, USA), obsahuje mnoho Tolkienových původních rukopisů, poznámek a dopisů. Jiné původní materiály zůstaly v Oxfordské Bodleiho knihovně. Marquetteho universita a korektury Pána prstenů, Hobita, rukopisy mnoha „nižších“ knih jako Farmář Giles z Hamu (Farmer Giles a materiály od Tolkienových obdivovatelů, zatímco Bodleiho knihovna má materiály k Silmarillionu a Tolkienovy vědecké práce.
Na náhrobku v Oxfordu na hřbitově Wolvercote, pod nímž je pochován on i žena J. R. R. Tolkiena, jsou u jejich jmen vytesána i jména Berena and Lúthien na počest jednoho z největších příběhů lásky ve Středozemi.
Dilo J. R. R. Tolkiena
J.R.R. Tolkien, profesor angličtiny, napsal množství odborných studií i drobných pohádek. Pro svět navždy zůstane autorem Hobita a Pána Prstenů. Tolkien byl profesionálním lingvistou a mythologie, které studoval, přímo ovlivňovaly jeho tvorbu.
Tolkien přeložil do moderní angličtiny staroanglická a středoanglická literární díla:
Pan Gawain a Zelený rytíř – artušovský rytířský román
Perla – náboženská alegorie
Sir Orfeo – romance čerpající z řecké a keltské mytologie.
Tolkien psal romány a další díla odehrávající se ve vybájené Středozemi (Middle Earth), zalidněné hobity, elfy, trpaslíky, draky a dalšími bytostmi. Nejen jazyk, ale i dějiny této fantastické země vytvořil v románech:
Hobit, aneb Cesta tam a zpátky – 1937, ačkoli byla kniha původně psána pro děti, získala si oblibu
u dospělých čtenářů. Trpasličí jména v Hobitovi byly převzaty ze severské mythologie z básně Voluspa (Vědmina věštba), části eposu Edda. Naproti tomu některé zápletky převzal ze staroanglické epické básně Beowulf.
Pán prstenů – trilogie, vznikla na základě úspěchu Hobita, filmové adaptace od roku 2001. Když začínal Tolkien psát první kapitolu Pána prstenů, domníval se, že bude vyprávět pohádku pro děti. Postupem času příběh stále temněl a stával se vážnějším. Ačkoliv je Pán prstenů pokračováním Hobita, obrací se spíše na starší publikum, na pozadí hlavního námětu rozehrává útržky dalších příběhů a vykresluje tak fascinující atmosféru neodhalených tajemství starobylé historie světa Středozemě. Mytologie tohoto světa je dále rozvinuta v knize Silmarillion (The Silmarillion) a mnoha dalších, které z pozůstalosti vydal syn Christopher. Tolkien výrazně ovlivnil žánr fantasy, jehož obliba po úspěchu Pána prstenů významně stoupla.
- Společenstvo prstenu – 1954
-Dvě věže – 1954
Boleslav Polívka (* 31. července 1949 Vizovice) je český herec, mim, a scenárista. Vystudoval brněnskou JAMU a od roku 1972 působil v divadle Husa na provázku. V roce 1993 si v Brně založil vlastní Divadlo Bolka Polívky. Ztvárnil řadu divadelních, filmových a televizních rolí.
Herectví
Ve svých autorských pantomimických inscenacích, které si sám režíroval a vytvářel v nich hlavní role (Am a Ea, Pezza versus Čorba, Pépe, Trosečník, Poslední leč, Šašek a královna), se inspiroval klauniádou, komedií dell'arte i filmovou groteskou, ale užívá i slova a záměrně překračuje hranice žánru směrem k totálnímu herectví. Specifický styl jeho autorského divadla získal obdiv a uznání po celém světě. Se zahraničními divadly a umělci také často spolupracuje.
Za ztvárnění postavy faráře Holého ve filmu Zapomenuté světlo získal Českého lva a cenu za herecký výkon na MFF Karlovy Vary v roce 1997. Druhého Českého lva dostal za roli ve filmu Jana Hřebejka Musíme si pomáhat. Film byl také nominován na Oscara. Účinkoval v několika filmech Věry Chytilové, např. v komedii Kalamita (1981), ve filmovém přepisu vlastní divadelní hry Šašeka královna z roku 1987 nebo v komedii Dědictví aneb Kurvahošigutntag (1992). V televizi uvádí vlastní pořady Manéž Bolka Polívky a Bolkoviny.
Podnikání
Jedna jeho scénka z Manéže z roku 1993, kdy sám sebe pasoval na doživotního valašského krále, stála u zrodu úspěšného projektu pro podporu cestovního ruchu Valašské království založeného Tomášem Harabišem. Bolek Polívka byl též dlouhou dobu tváří tohoto projektu.
Na své farmě v Olšanech pořádal happeningy a recesní akce, např. mistrovství světa v házení flinty do žita. Česká televize odtud na přelomu milénia vysílala cyklus recitálů zejména folkových formací s názvem Zpívání na farmě. V březnu 2013 poslal Krajský obchodní soud v Brně Polívkovu farmu kvůli osmimilionovému dluhu bez příslušenství do úpadku. K 9. dubnu 2013 bylo přihlášeno celkem 55 pohledávek za cca 56 000 000 Kč, z toho 11,6 milionů korun tvoří dotace z fondů EU.
Na podzim 2013 farmu vydražila firma Alkony-CZ za 15 milionů korun, ale cenu neuhradila kvůli tomu, že Polívka prodal okolní pozemky včetně přístupové cesty, které patřily přímo jemu a nikoli farmě, svému známému Alexandru Seidlovi. Polívka dále postoupil své pohledávky v hodnotě 8,5 milionů korun svému dalšímu známému a společníkovi Alexandra Seidla, Zbyňku Cejnarovi. Cejnar tvrdí, že konkurzní správkyně nejednala v prospěch všech věřitelů tím, že vyvolávací cenu farmy stanovila nízkou oproti znaleckému posudku. Proto čelí od listopadu 2013 kvůli ochraně věřitelů a kvůli úmyslnému snižování hodnoty farmy během konkurzu insolvenčnímu řízení i Polívka. V roce 2019 měla již farmu v majetku společnost Porta Spes, která v ní začala budovat byty.
Rodina
Je otcem šesti dětí – tří dcer a tří synů. Nejstarší je dcera Kamila, jejíž matkou je Stanislava Polívková. Následuje Anna, která je také herečkou; její matkou je česká herečka Evelyna Steimarová. Dále syn Vladimír Polívka, který se narodil do manželství s francouzskou herečkou Chantal Poullain. Manželkou Bolka Polívky od roku 2020 je Marcela Polívková, se kterou má syny Jana, Františka Antonína a dceru Marianu.
Výběr filmografie
Klaun – divadelní záznam (1966)
Kočky neberem (1966)
Cesta, která vede nikam (1969)
Lancelot a Alexandrína (1970)
Poloviční kouzelníci (1971)
Uprostřed babího léta ve stepi zahoukal vlak (1972)
Kouzelný hrášek (1973)
Kazisvěti (1973)
Potulné pohádkové divadlo (1974)
Pezza versus Čorba – divadelní záznam (1975)
Traja chrobáci (1976)
Trosečník – divadelní záznam (1977)
Am a Ea – divadelní záznam (1977)
Balada pro Banditu (1978)
Spadla z nebe – seriál (1978)
Commedia del arte – divadelní záznam (1980)
Blues pro EFB (1980)
Kalamita (1981)
Poslední leč (1981)
Klaun Am – seriál (1984)
Šašek a královna (1987)
Záhada zlatého servisu (1987)
Pehavý Max a strašidlá (1987)
Teta (1987)
Štek (1988)
Don Quijote de la Mancha – divadelní záznam (1988)
Čas sluhů (1989)
Sedím na konári a je mi dobre (1989)
Něžný barbar (1989)
V žáru královské lásky (1990)
Pražákům, těm je hej (1990)
O babě hladové (1990)
Podivné odpoledne Dr. Zvonka Burkeho (1991)
Obecná škola (1991)
Pražský student – seriál (1991)
President a anděl (1992)
Dědictví aneb Kurvahošigutntag (1992)
Akumulátor 1 (1994)
Schlafes Bruder (1995)
Pohádka o Faustovi (1995)
Zapomenuté světlo (1996)
Suzanne (1996)
Požírač medvědů – TV film (1996)
Král Ubu (1996)
ani smrt nebere (1996)
Akáty bílé – studentský film (1997)
Pro dámu na balkóně – divadelní záznam (1999)
Pelíšky (1999)
Eliška má ráda divočinu (1999)
Musíme si pomáhat (2000)
Kytice (2000)
Cesta z města (2000)
Vyhnáni z ráje (2001)
Útěk do Budína (2002)
Pupendo (2003)
Hvězdy nad Baltimore – divadelní záznam (2004)
Bolero (2004)
Černí baroni – seriál (2004)
Štěstí (2005)
Skřítek (2005)
A tou nocí nevidím ani jedinou hvězdu (2005)
Bazén (2005)
Gabriela Vránová byla česká herečka a divadelní pedagožka, dlouholetá členka pražského Divadla na Vinohradech. Wikipedie
Datum narození: 27. července 1939, Nové Mesto nad Váhom, Slovensko
Úmrtí: 16. června 2018, Praha
Manžel(ka): Jiří Kepka (sňatek: 1968–2018)
Děti: Ondřej Kepka
Rodiče: Jaroslav Verián Vrána
Sourozenci: Miriam Vránová
Život
Gabriela Vránová se narodila v Novém Mestě nad Váhom v učitelské rodině, dětství prožila v Brně. Po absolutoriu brněnské JAMU v roce 1960 působila nejprve dva roky v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě, poté odešla na pozvání ředitele Luboše Pistoria do pražského Divadla na Vinohradech, kde působila v letech 1962 až 2004 a 2012 až 2016. Účinkovala v řadě filmů a televizních inscenací. V závěru života byla bez stálého divadelního angažmá, úspěšně spolupracovala s rozhlasem, v roce 2004 jí byla udělena Cena Františka Filipovského za celoživotní mistrovství v dabingu. Pedagogicky působila na Pražské konzervatoři, kde od roku 1974 vyučovala herectví
S druhým manželem, středoškolským profesorem matematiky Jiřím Kepkou, měla syna a režiséra Ondřeje Kepku. Mladší sestrou byla Miriam Vránová (* 1959), která v 80. letech před emigrací do Spojených států provozovala hereckou profesi. Stala se také švagrovou herce Jaroslava Kepky.
Zemřela 16. června 2018. Poslední rozloučení se uskutečnilo 22. června 2018 v Divadle na Vinohradech. Poté následovalo rekviem v nedalekém kostele svaté Ludmily. Pohřbena byla na Vinohradském hřbitově.
Jaroslav Hašek
publicista, novinář a spisovatel
Narození:
30. 4. 1883 , Praha
Úmrtí:
3. 1. 1923 ve věku 39 let, Lipnice nad Sázavou, Československo †
V letech 1893-1898 studoval gymnázium. Po smrti otce (1896) se mu prudce zhoršil prospěch. V roce 1897 se zúčastňuje protiněmeckých manifestací a zapaluje dokonce objekt patřící německému podnikateli. Krátce nato odchází z gymnázia a nastupuje jako praktikant do drogerie pana Kokošky. V letech 1899-1902 pak absolvuje Obchodní akademii, poté nastupuje do banky Slavie. Není v úřednickém místě dlouho, jeho nepokojný duch ho vede pryč - k potulkám a dobrodružnému životu. Politicky zakotvuje mezi anarchisty, životem v hospodách, v nichž baví hosty a nechá si za to od nich kupovat alkohol.
Podniká časté toulky po celých Zemích českých, ba po celé tehdejší rakouské monarchii. V letech 1909-1910 redaktorem Světa zvířat. V téže době sňatek.
1910 zakládá Kynologický ústav. 1911 se pokouší o sebevraždu, není jisté, byl-li pokus fingován či nikoli. Téhož roku zkládá Stranu mírného pokroku v mezích zákona. V květnu téhož roku se navíc narodí Haškovi v rukách jedna z nejslavnějších postav v dějinách české literatury - Dobrý voják Švejk. V letech 1912-1913 je kupodivu opět šéfredaktorem Světa zvířat. V roce 1914 vypuká válka. Hašek odjíždí na frontu, kde se nechá dobrovolně zajmout. Publikuje v krajanském časopise Čechoslovan.
Po Říjnové revoluci vstupuje do Rudé armády a do VKS(b). Na sklonku 1920 se vrací komunista Hašek zpátky do Prahy, kde mu hrozí soud za vlastizradu a bigamii( Hašek se v Rusku znovu oženil aniž by se předtím rozvedl se svou zákonnou českou manželkou.
V roce 1921 začíná publikovat svoje stěžejní dílo - Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války.
Umírá na počátku roku 1923 na ochrnutí srdce.
Po nedokončených studiích na gymnáziu se vyučil drogistou a nakonec maturoval na obchodní akademii. Stal se zaměstnancem banky Slavia. V této době se seznámil s českými a postupně se dostal do jejich čela.
Začal vést bohémský a tulácký život (prošel pěšky mj. Slovensko, Halič, Uhry). V této době se začal živit pouze literaturou a novinařinou a také začal mít problémy s alkoholem, které se postupem času zvětšovaly. Seznámil se s Jarmilou Mayerovou, se kterou se později oženil.
V roce 1907 byl krátce vězněn za svoji anarchistickou činnost.
Roku 1908 redigoval Ženský obzor, od 1910 Svět zvířat (satiristický časopis - neexistující zvířata), od 1911 přispíval do Českého slova, dále pak přispíval do: Čechoslovanu, Pochodně, Humoristických listů.
V roce 1911 založil Stranu mírného pokroku v mezích zákona, politickou mystifikaci karikující volební poměry, a vystupoval jako její kandidát. V tomto období byl spolu s F. Langrem, E. A. Longenem, E. E. Kischem a dalšími spoluautorem řady kabaretních vystoupení, kde byl i hlavním účinkujícím.
V roce 1915 dobrovolně narukoval v Českých Budějovicích k 91. pluku a s ním odešel na haličskou frontu. O úmyslu narukovat téměř nikomu neřekl, proto byl nějakou dobu hledaný. V září 1915 se nechal zajmout a roku 1916 vstoupil do československých legií, publikoval v časopise Čechoslovan.
Přes Jugoslávii se dostal do Ruska, kde roku 1918 v Moskvě vstoupil do české sociálně demokratické strany (bolševiků). V roce 1918 vstoupil do Rudé armády, byl ředitelem armádní tiskárny v Ufě, náčelníkem oddělení pro práci s cizinci aj. Co vedlo Haška k opuštění myšlenky anarchismu a přijetí socialistických myšlenek, nikde neobjasnil, na základě jeho díla lze říci, že k anarchii měl rozhodně blíže. V Rusku se znovu oženil (po návratu do Čech nebyl souzen za mnohoženství jen díky tomu, že v Rusku nebyl zrovna pořádek a neuznávaly se vzájemně různé smlouvy).
V prosinci 1920 se vrátil do Prahy, kde se vrátil ke svému bohémskému způsobu života. Mnoho historek z této doby sepsal Haškův přítel Zdeněk Matěj Kuděj.
Znechucen politickým vývojem odešel do Lipnice nad Sázavou, kde později zemřel.
V roce 2005 byl Jaroslavu Haškovi na pražském Žižkově odhalen jezdecký pomník od Karla Nepraše.
Jaroslav Hašek - knihy
1981
Ovca v žinčici
2008
Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války. Díl I–IV
1966
Osudy dobrého vojáka Švejka 1. díl
1957
Dobrý voják Švejk před válkou a jiné podivné historky
2011
Můj obchod se psy a jiné povídky
1960
Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války. Díl 1-2
1977
Dějiny Strany mírného pokroku v mezích zákona
1973
Trampoty pana Tenkráta
1983
České humoresky
1983
Neznámé osudy dobrého vojáka Švejka: Švejk před Švejkem
1986
Milostný listář
všech 104 knih autora
Žánry autora
Humor Válečné Pro děti a mládež Pohádky Literatura světová Fejetony, eseje Poezie Literatura česká Povídky Romány
Ema Destinnová
„Nemám talentu k správnému a trvale klidnému, šťastnému životu..."
(z autobiografického románu Dr. Casanova)
Ema Destinnová, vlastním jménem Emilie Pavlína Kittlová, se narodila o půlnoci 26. února 1878 v Praze. Její otec, Emanuel Kittl, byl významným mecenášem českého umění. Hudební nadání však Ema zdědila zřejmě po své matce, která se jeden čas profesionálně věnovala zpěvu. Zpočátku se zdálo, že z nadaného dítěte bude houslistka. Na housle se začala Ema učit již v pěti letech v krátké době dosáhla značné zručnosti. O devět let později ji rodiče nechali učit zpěvu u manželů Thomase Loewa a Marie Loewe-Destinn. Ema zpočátku nemohla zpívání přijít na chuť, ale díky trpělivosti svých učitelů si zpěv časem velice oblíbila.
Později začala studovat také na dramatické škole Národního divadla a její učitelka, herečka Otýlie Sklenářoyá-Malá, v ní objevila neobyčejný dramatický talent. Kromě toho projevovala i nevšední talent literární, v době dospívání napsala řadu básní a divadelních her, z nichž tři byly uvedeny v pražských divadlech. Zpočátku nebylo zcela zřejmé, pro jakou dráhu se všestranně nadaná dívka rozhodne. Pak zvítězila láska ke zpěvu.
Cesta Emy Destinnové na operní jeviště však nebyla snadná. V roce 1897 se ucházela o angažmá v Národním divadle a byla odmítnuta, stejně jako později ve dvou německých divadlech. V nich jí dokonce doporučili, aby se o operu vůbec nesnažila – prý nemá žádný hlas a navíc je ošklivá. Ema se však nevzdala. Požádala o přijetí přímo v berlínské Dvorní opeře a zvítězila! Její první rolí byla v červenci r. 1898 Santuzza v Mascagniho Sedláku kavalírovi. Již v této první roli vystupovala pod jménem Destinnová, pod jménem, které přijala z vděčnosti ke své učitelce a s jejím souhlasem. Úspěch jejího prvního vystoupení byl obrovský a po předchozích nezdarech zcela nečekaný. Berlínské obecenstvo i pruský královský dvůr si pak zcela získala titulní rolí v Bizetově Carmen.
A následovaly další role, další úspěchy, hostování v Paříži a v Londýně, který se jí na čas stal druhým hlavním působištěm. V roce 1901 vystoupila jako Carmen i v Praze. Pro své neobvyklé pojetí hrdinky byla kritikou přijata dost chladně. Přesto na Čechy nezanevřela, ke svému původu se hrdě hlásila a v rodné zemi trávila každou volnou chvíli. Její otevřené vlastenectví jí ovšem v Německu poněkud škodilo. Využila proto nabídky angažmá v Metropolitní opeře v New Yorku, kde v r. 1908 vystoupila poprvé ve Verdiho Aidě. Téhož roku byla konečně doceněna i doma a u příležitosti 500. představení Prodané nevěsty se stala čestnou členkou Národního divadla.
V Americe pak Destinnová sklízela stejné úspěchy jako předtím v Evropě, v mnoha rolích vystoupila po boku slavného Carusa. Spolu s Gustavem Mahlerem prosadila v Metropolitní opeře i Smetanovu Prodanou nevěstu, která se pak hrála s velkým úspěchem, zejména mezi krajany. Její velmi slavnou rolí zde byla Minnie z Pucciniho opery Děvče ze zlatého západu. V letech 1912 a 1913 znovu hostovala v Praze. Poprvé měla v repertoáru díla našich i cizích skladatelů, podruhé však již pouze díla autorů českých, zřejmě jako výraz vlastenectví v napjaté době v předvečer 1. světové války.
Válka zastihla Emu Destinnovou již opět v Americe. Na jaře r. 1916 se rozhodla vrátit zpět do vlasti a učinila tak i přes varování přátel, že by mohla být persekvována. Ema Destinnová byla nepochybně jako vlastenka zapojena do protirakouského odboje. O její činnosti však chybějí přesnější zprávy, resp. jsou zamlženy a zkresleny mnoha romantickými historkami, a k některým událostem z tohoto období jejího života existuje více verzí. Jisté je, že po návratu žila ve svém zámečku ve Stráži nad Nežárkou a byla pod stálým dohledem c. k. policie. Byl jí odebrán cestovní pas a nový jí, jako osobě politicky nespolehlivé, již nebyl vydán, takže nemohla dodržet smlouvy na vystoupení, které měla uzavřeny v zámoří. To se poměrně brzy projevilo i na její finanční situaci.
V průběhu války Ema Destinnová pořádala dobročinné koncerty, kde budila neobyčejné nadšení nejen svým hlasem, ale i proto, že vystupovala opásána stuhou v národních barvách. Značný ohlas, který přerostl téměř do protirakouské demonstrace, mělo také její vystoupení ve Smetanově Libuši v Národním divadle v r. 1917 a 1918. Po osvobození se Destinnová na čas vrátila do zámoří. Svět se však mezitím změnil, vyznával jiné hodnoty a jiné idoly, a tak, přestože její hlas byl stále stejně krásný a silný, nedosahovala již zdaleka takových úspěchů jako dříve.
Po r. 1921 se proto natrvalo vrátila do vlasti. Pohostinsky vystupovala v Národním a zejména pořádala koncerty v Praze i na venkově. Tato vystoupení jí však neposkytovala dostatek prostředků a Destinnová se pozvolna dostávala do finanční tísně. Díky zdlouhavé úřední mašinérii a zejména díky malicherné závisti, která se, jak se bohužel zdá, v naší národní povaze často vyskytuje, se pro ni nenašla možnost získat místo profesorky zpěvu na pražské konzervatoři ani dostat státní penzi. Protože zájem o její pěvecká vystoupení postupně upadal, věnovala se nějaký čas literatuře. Psala libreta k operetám, hry pro loutkové divadlo, pokoušela se o poezii a napsala také dva romány. Úspěch jejích literárních pokusů však nebyl nijak oslnivý, podobně jako jejích pokusů skladatelských. Věnovala se i činnosti překladatelské, rovněž bez větší odezvy. Jejím překladům se dostalo ocenění až mnohem později. Pokoušela se i soukromě vyučovat zpěvu, také však bez valného úspěchu. V této době, kdy byla dost osamělá a značně zklamaná, se seznámila s mladým letcem Josefem Halsbachem a po krátké známosti se za něho provdala. Podobně jako její předchozí milostné vztahy, ani tento nebyl šťastný. V manželství se brzy projevily rozpory způsobené zejména dvacetiletým věkovým rozdílem, odlišností povah, vkusu a zájmů a i když se manželé trvale nerozešli, prakticky skončilo naprostým odcizením. Ema Destinnová zatrpkla a často se uzavírala do samoty na svém zámku. Zemřela náhle po záchvatu mrtvice večer 28. ledna v Českých Budějovicích. Teprve po její smrti jakoby si kulturní veřejnost uvědomila, co v ní ztratila. V Praze jí uspořádali honosný pohřeb a pochovali ji po boku jiných slavných osobností na pražském Slavíně.
a 1878Praha-Nové MěstoRakousko-Uhersko
Úmrtí - 28. ledna 1930 (ve věku 51 let)České Budějovice , Československo
Místo pohřbeníSlavín (hrobka)
Žánry - opera, píseňPovolání - operní pěvkyně, spisovatelka, básnířka
Hlasový obor - soprán
Aktivní roky1897–1929
Manžel(ka) - Josef Halsbach
Ema Destinnová – Antonín Dvořák: Rusalka – árie „Měsíčku na nebi hlubokém“
Zámek ve Stráži nad Nežárkou
Emilie Paulina Jindřiška Kittlová, známá pod pseudonymem Ema Destinnová, resp. Emmy Destinn (26. února 1878 Praha-Nové Město– 28. ledna , nebo 29. ledna 1930 České Budějovice), byla světoznámá česká operní pěvkyně a všestranně vzdělaná osobnost.Ve svých 20 letech byla sice odmítnuta v Národním divadle v Praze, kariéru však úspěšně zahájila v témže roce v Berlíně. Po deseti letech získala angažmá v Metropolitní opeře v New Yorku, kde v mnoha představeních zpívala společně například s Enrikem Carusem.
Jules Gabriel Verne byl francouzský spisovatel dobrodružné literatury. Je považován za jednoho ze zakladatelů žánru vědeckofantastické literatury. Jeho knihy jsou dodnes oblíbeny hlavně mezi mládeží. Je po něm pojmenován kráter Jules Verne na odvrácené straně Měsíce. Wikipedie
Datum narození: 8. února 1828, Nantes, Francie
Úmrtí: 24. března 1905, Amiens, Francie
Děti: Michel Verne
Místo pohřbení: Cimetière de La Madeleine d'Amiens, Amiens, Francie
Ovlivněn(a): Alexandre Dumas starší, Victor Hugo, Edgar Allan Poe, Daniel Defoe, George Sandová, James Fenimore Cooper
Jarmila Bednaříková
Doc. PhDr. Jarmila Bednaříková, CSc.
Narození
17. září 1952 (69 let)
Kyjov
Československo
Alma mater
Masarykova univerzita
Povolání
pedagožka a spisovatelka
Jarmila Bednaříková (* 17. září 1952 Kyjov) je česká historička zabývající se dějinami pozdní antiky a raného středověku.
Život.
Působí jako docentka na Ústavu klasických studií Filosofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Publikovala množství knih a odborných studií, ve kterých se zabývala např. problematikou stěhování národů, historií Hunů, germánskými státy a sociálními problémy pozdní Římské říše.
Jarmila Bednaříková vystudovala gymnázium v Kyjově a pak historii, archeologii a klasickou filologii na Filosofické fakultě Masarykovy univerzity, kde v současnosti přednáší o starověkých dějinách. Kromě toho přednáší také na Katedře environmentálních studií spolu s Luborem Kysučanem Etiku starověkých civilizací. Dne 1. dubna 2007 byla jmenována docentkou v oboru historie – obecné dějiny.
Publikace.
Kambriová moře. Brno : Blok, 1979.
Daň z neznámé pevniny. Soubor čtyř povídek.
Politické a společenské aspekty christianizace barbarů (Vizigótů, Ostrogótů a Vandalů)".
Stěhování národů. Praha : Vyšehrad, 2003. 413 s. ISBN 80-7021-506-2.
Podzimní čas mocné říše.
Stěhování národů a Východ Evropy. Byzanc, Slované, Arabové.
Frankové a Evropa.
Pohádky Chřibů. .
Stěhování národů a sever Evropy. Vikingové na mořích i na pevnině.
Miloš Kopecký (22. srpna 1922 Praha – 16. února 1996 Praha) byl český divadelní a filmový herec a zpěvák.
Životopis
Národní umělec Miloš Kopecký byl český divadelní a filmový herec. Od roku 1966 do roku 1991 byl ve stálém angažmá v Divadle na Vinohradech.
Narodil se do rodiny otci Vladimíru Kopeckému, majiteli kožešnictví, a matce Martě Kopecké (rozené Grimmové), jež byla modelkou a před svatbou se vyučila kloboučnicí.
Jeho matka byla židovského původu a zemřela v Osvětimi. 15. srpna 1944 se ocitl v nacistickém pracovním táboře kvůli svému židovskému původu i Miloš Kopecký.
Začínal ve Větrníku, následovalo Divadlo satiry a pak činohra Národního divadla. Poté, co se pro jeho opilost nedohrálo představení, odešel do Realistického divadla, hrál v Městských divadlech pražských. Krátce byl i členem KSČ, v roce 1954 byl vyloučen. Opět hrál v Divadle ABC, dva roky v karlínském hudebním divadle a v roce 1965 nastoupil do angažmá Divadla na Vinohradech. Vystupoval často ve filmu i v televizi, většinou hrál komediální padoušské postavy. Nezapomenutelné jsou jeho postavy zlotřilého královského rádce (Pyšná princezna), pistolníka Hoga Foga (Limonádový Joe), Barona Prášila (Baron Prášil), polního kuráta Katze (Dobrý voják Švejk), pana Petra Voka z Rožmberka (Svatby pana Voka), Jana Lucemburského (Slasti otce vlasti), Dr. Štrosmajera (Nemocnice na kraji města) a mnoho jiných drobných i větších postav. Počátkem osmdesátých let moderoval protiemigrantský a prorežimní seriál Československé televize Krok do neznáma. Objevný byl jeho Harpagon v Molierově Lakomci, kterého nehrál jako uslintaného shrbeného stařečka (jako většina ostatních herců), nýbrž jako plnokrevného muže v nejlepších letech, který sice trpí stihomamem, ale jde cílevědomě a nemilosrdně za svými cíli. Jednou z jeho posledních velkých rolí na divadle byl Shakespearův Richard III.
Aby si za války jeho otec Vladimír Kopecký uchoval živnost, dal se se svojí manželkou rozvést. Miloš Kopecký o tom později v knize Já napsal: „Otec nad maminkou de facto vynesl ortel. Kdyby totiž rodiče nebyli rozvedeni, maminka by se neocitla v Osvětimi, ale zůstala by patrně v Terezíně, kde bylo možné válku přežít.“ Tato hrůza z dětství provázela Kopeckého celý život a stála u vzniku jeho maniodepresivní psychózy.
V roce 1945 se poprvé oženil se Stelou Zázvorkovou, se kterou měl dceru Janu. Další manželkou byla Kateřina Soukupová (řidička tramvaje) a následovalo sedm let života u Mileny Le Breux a románek s Věrou Chytilovou. Třetí manželkou byla Jana Lichtenbergová a poslední v roce 1966 tanečnice Jana Křečková. Miloš Kopecký byl známý svou averzí k žárlivosti, svými milenkami se netajil ani před svou zákonitou manželkou. Trpěl maniodepresivní psychózou. Při atacích této nemoci se hlavně opíral o svou poslední choť. Miloval šachy, hrával je především se svým přítelem Josefem Bedrnou. Mezi jeho další herecké kolegy a hlavní přátele patřili Miroslav Horníček, Rudolf Hrušínský, Vlastimil Brodský a Jiří Kodet. Ovšem stejně dobře jako přátele uměl si dělat i nepřátele, kterých měl také dost. Dále se zajímal o politiku, filozofii a miloval psaní dopisů. Dne 5. května 1987 vystoupil Miloš Kopecký na IV. sjezdu Svazu československých dramatických umělců v Praze. Pan herec Miloš Kopecký, tehdy již národní umělec, se stal prvním umělcem v socialistickém Československu, který se odhodlal říci nahlas komunistům v čele strany a státu, aby odešli z funkcí. Stalo se tak už dva a půl roku před pádem režimu, kdy se ještě většina ostatních Čechů a Slováků bála vyjádřit svobodně názor. Nahrávku se tehdy podařilo zachránit a dopravit do mnichovského rádia RFE.
Olga Hejná, rozená Daňková, byla česká sochařka, ilustrátorka a spisovatelka.
Datum narození: 13. března 1928
Úmrtí: 24. května 2017, Domažlice
Vzdělávání: Akademie výtvarných umění v PrazeDívčím jménem Daňková. Manžel Miloslav Hejný (* 1925) je akademický sochař, dcera Markéta Hejná (* 1951) je spisovatelka, syn Petr Hejný (* 1956) violoncellista a výtvarník. Oba rodiče Olgy Hejné byli legionáři; otec, voják z povolání, byl od roku 1928 v důchodu. Od roku 1929 žila rodina
v Hradci Králové. V roce 1939 onemocněla Hejná dětskou obrnou. V letech 1940–45 navštěvovala hradecké reálné gymnázium, ale neukončila ho, neboť v témže roce začala studovat u Jana Laudy na AVU. Po absolvování (1950, titul akademická sochařka) pracovala jako sochařka (do roku 1967) a spisovatelka ve svobodném povolání a věnovala se výchově svých dětí. – Od roku v Domažlicích.
Přispívala do různých periodik: Mateřídouška, Ohníček, Sluníčko, Zlatý máj, Pionýr, Včielka (Bratislava). Od roku 1947 psala pro Čs. rozhlas (zpočátku pod dívčím jménem) pohádky, od roku 1961 zejména pro pořad Hajaja, jehož vznik inspirovala. Na televizním vysílání pro děti se podílela od roku 1957. Účastnila se rovněž řady dětem určených sborníků. Celý život zasvětila výtvarné tvorbě, a to především v oblasti knižní ilustrace (ilustrovala si sama některé vlastní knížky), v oboru drobné korálkové plastiky (její díla jsou zastoupena v tuzemských galeriích a v Galerii v New Yorku) a v posledním desetiletí i koláže. Samostatně vystavovala v Praze v Českém spisovateli v Albatrosu (1988), v Nové Pace (1990); společně s manželem v Domažlicích (2005, 2007) a synem ve Starých Hradech (1989).
Hejná se věnuje výhradně tvorbě pro děti. Do literatury vstoupila v 60. letech, kdy se v písemnictví pro mládež začaly hledat nové možnosti námětové a výrazové. Obohatila je pohádkami a povídkami zobrazujícími pocitový a představový svět malého dítěte jeho vlastním pohledem. Pohádky Olgy Hejné jsou založeny na principu dětské hry, který umožňuje zachycovat reálné podněty prostřednictvím fantastických či absurdních a humorných situací (Povídám ti... , Slavík pod deštníkem). Její pohádkové vyprávění se nezřídka rodí z dětské jazykové hry (Kouzelník Mařenka, Bubáci z Pampelic). Formálním hledačstvím (využití zkratky, náznaku, nonsensu, komické nadsázky) a impresivním, emocionálním viděním i obrazným asociativním jazykem (Popletená pohádka, Knoflíková pohádka), právě tak jako personifikací věcí a zvířat a metaforičností, se řadí po bok Aloise Mikulky, Miloše Macourka a Daisy Mrázkové, v některých textech se však dostává až do polohy literárního experimentu, přesahujícího recepční možností dětského vnímatele (Žluťásek Apolenka). Obdobně jako andersenovská pohádka pak Hejná podporuje poetizací všední skutečnosti, snovostí a imaginativností představivost malého čtenáře (Potrhlá růže, Bratři brouci, Bílý panáček), vždy ovšem usiluje o výchovu dítěte k sebedůvěře.
Kromě pohádky pěstuje autorka i příběhovou prózu. S porozuměním pro citový život dospívajících dětí a se smyslem pro psychologickou charakteristiku postav (Bubínek ze skla) líčí snahu dítěte o sebepoznání, jeho hledání základních životních hodnot a mravních norem ve světě dospělých (Terinka, Petrklíče). Její sympatie stojí na straně dětských hrdinů a ačkoli se nevyhýbá realistickému ztvárnění jejich životních problémů (rozvod rodičů a nutnost akceptovat jejich nové partnery v próze Jozefinka), vždy směřuje k harmonickému vyústění.
František Kožík (1909–1997) – spisovatel nar. 16.5.1909 - úmrt. 5.4.1997
Prozaik, autor životopisných románů z uměleckého prostředí, dramatik, básník, autor prací pro děti a autor rozhlasových her, operní a operetní textař, filmový a televizní dramaturg a scénárista, esperantista.
Narodil se v Uherském Brodě, kde prožil část svého dětství v ulici Pod Valy č. p. 660.
Mistrův otec pocházel z Hluku, pracoval jako soudce, matka byla uherskobrodskou rodačkou. V letech 1913–1919 žil v Kroměříži, kde navštěvoval cvičnou školu při učitelském ústavu. Potom se rodina přestěhovala do Uherského Hradiště, kde začal studovat gymnázium. Maturoval v Brně a zde vystudoval i právnickou a filozofickou fakultu a dramatickou konzervatoř. Již tehdy začal psát pod pseudonymem Jiří Žalman divadelní hry a libreta operet. Používal i další pseudonymy Adam Adam, Jiří Robert, Karel Pokorný a Pavel Trojan.
V letech 1933–1950 byl dramaturgem Čs. rozhlasu v Brně a potom v Praze.
Básnická, prozaická i dramatická tvorba Františka Kožíka je velice obsáhlá. Největších úspěchů dosáhl svými životopisnými romány jako je např. Největší z Pierotů, Básník neumírá, Cestou slávy, Věnec vavřínový, Josef Mánes, Fanfára pro krále a mnohé další. Kožík ve svých dílech nezapomněl ani na svůj rodný kraj, ke kterému se vztahují díla Na dolinách svítá, Sníh padá na Hradiště, Po zarostlém chodníčku, Šavle a píseň a Bolestný a hrdinný život J. A. Komenského.
František Kožík je oblíbeným autorem životopisných románů. Napsal i řadu a filmových scénářů. Nejznámější z románů je Největší z pierotů (1939) jehož hlavní postavou je česko-francouzský herec Jean Gaspard Deburau. Ústřední postavou jeho románů Na křídle větrného mlýna a Neklidné babí léto je malířka Zdenka Braunerová.
Román Básník neumírá je o největším portugalském básníku Camõesovi, zpracoval i osobnost Josefa Mánesa ve stejnojmenném románu (samostatná verze pro mládež pod názvem Cestou lásky). Román Rytíř smutné postavy pojednává o španělském spisovateli Migueli de Cervantes, román Pouta věrnosti mapuje život malíře Jaroslava Čermáka.
Do vzdálenější minulosti se vrací Kronika života a vlády Karla IV., krále českého a císaře římského. O Eduardu Vojanovi pojednává román Fanfáry pro krále. Román Věnec vavřínový přiblížil čtenářům Miroslava Tyrše nejen jako zakladatele tělocvičné organizace Sokol, ale i jako estetika a výtvarného kritika.
Kniha Čas třešní vypráví o životě v Paříži v době existence Pařížské komuny a popisuje její příslušníky i odpůrce a o jejím krvavém konci. Francie je také domovem rozporuplné postavy markýze de Sade z románu Černé slunce. K dvoustému výročí narození hudebního skladatele Franze Schuberta vychází román Nedokončená.
Román Za trochu lásky... je devět medailonů žen, jejichž prostřednictvím se čtenář seznamuje s životem a dílem básníka Jaroslava Vrchlického. Název Vzpomínky nese kniha, v níž autor s velkou upřímností prochází celým svým životem od mládí až do roku 1994, kdy se dožil 85 let.
Biografiemi vynikajících jedinců jsou i Kožíkovy knížky o sportovcích. Zaujal ho zejména podíl sportu na utváření mravního charakteru (například ve čtyřech knihách o Emilu a krásných mezilidských vztahů. Mnoho pozornosti věnoval pochopení sportu jako řehole v novele Akrobatická řada, v románu Finále a Normální obraz srdce.
V padesátých letech se pustil i do tvorby pro nejmenší děti, a to ve verších, pohádkách i divadelních hrách. Mezi nejznámější knihy pro děti můžeme zmínit knihu Cirkus u tří slunečnic, která inspirovala v roce 1972 Oldřicha Lipského k natočení filmu Šest medvědů s Cibulkou.
Pobyty v lázních Luhačovice, které pravidelně navštěvoval, léčil se zde a odpočíval, ho inspirovaly k napsání několika románů. V lázeňském archívu našel fakta o Leoši Janáčkovi, podle kterých napsal román Po zarostlém chodníčku. Zaujala jej i osobnost MUDr. Františka Veselého. Román Kouzelník z vily pod lipami popisuje tohoto zakladatele moderních lázní, bez kterého by Luhačovice dnes vypadaly úplně jinak. V prostředí lázeňské plovárny napsal knihu Město šťastných lásek. Luhačovické lázně se vyskytly i v jeho poezii, a to v básních Barevné údolí a Luhačovická jitra.
František Kožík svou lásku ke zdejšímu kraji vtiskl i do textů písní Blahoslava Smišovského Za tichú Moravú.
Byl též členem a propagátorem esperantského souboru Trakt (spolu se Zd. Švabíkovou, K. Högerem, V. Lerausem, J. Kurandovou aj.), který připravoval umělecké programy brněnského rozhlasu v jazyce esperanto vysílané pod názvem Verda Stacio (Zelená stanice).
Jeho manželkou byla vynikající herečka Zdeňka Švabíková (1912–1994). Sňatek uzavřeli v roce 1938.
František Kožík zemřel 5. dubna 1997 v Telči.
U příležitosti oslav 100. výročí narození (16. května 2009) spisovatele Františka Kožíka vznikla myšlenka, aby městská knihovna nesla jeho jméno. S laskavým svolením jeho dcery Aleny Kožíkové byla tato myšlenka realizována a knihovna se stala Knihovnou Františka Kožíka Uherský Brod.
V pátek 18. září 2009 byla odhalena na Panském domě busta Františka Kožíka.
Životopis
Bohumil Hrabal, jeden z nejvýraznějších českých spisovatelů patří zároveň k symbolům tuzemské literatury v zahraničí. Ačkoli psal o Češích a pro Čechy, náměty jeho knih byly vždy srozumitelné i světovému publiku.
Bohumil Hrabal se narodil v roce 1914 v Brně. Z dětstkých let mu v paměti utkvěl především nymburský pivovar, který byl dlouhá léta jeho bydlištěm, nicméně většinu svého dospělého života strávil v Praze. Není žádné přehvapení, že mezi jeho méně oblíbené práce patřila činnost posunovače na dráze, dělníka ve sběrných surovinách nebo v kladenských ocelárnách. Při psaní knihy se svými životními a pracovními zkušenostmi častokrát inspiroval.
Kvůli dvěma nevydařeným pokusům o vydání raných děl se své první knihy dočkal až těsně před padesátými narozeninami. Jako první vyšel v roce 1963 povídkový soubor Perlička na dně. Hned po něm byl vydán titul Pábitelé. Tento novotvar vymyslel Hrabal ze slova pábit, což se původně používalo jako výraz pro pokuřování dýmky. V jeho podání je ovšem pábitel osobitý vypravěč, který si rád realitu i svůj příběh domýšlí a přibarvuje. Těmito postavami se Hrabalovy knihy hemžía čtenáři je mají nejraději.
Autor se psaní knih věnoval od padesátých let, přičemž od šedesátých profesionálně. Po okupaci v srpnu 1968 dostal Hrabal zákaz psát. V tvorbě pokračoval neoficiálně, spolupracoval s exilovými nakladateli a jeho díla vycházela v samizdatu. Po roce 1989, kdy byl uvolněn přístup k jeho dílu, se stal jedním z nejslavnějších českých spisovatelů 20. století.
Bohumil Hrabal napsal desítky románů a povídkových knih, za něž získal řadu literárních ocenění. Za jeho vrcholné tvůrčí období jsou považována sedmdesátá léta, kdy napsal román Obsluhoval jsem anglického krále, Něžného barbara, Slavnosti sněženek nebo Postřižiny, které jsou součástí trilogie zvané Městečko u vody. Tuto etapu uzavírá kritiky a odborníky nejoceňovanější kniha Příliš hlučná samota, která vyšla v roce 1980.
Celá řada Hrabalových knih se dočkala i filmové podoby, které se téměř ve všech případech ujal Jiří Menzel. Hned za druhý z filmů na hrabalovské téma získal režisér v roce 1966 Oscara. Ostře sledované vlaky totiž vznikly až po filmové povídce Automat Svět, který patří do souboru Perličky na dně.
Bohumil Hrabal zemřel na začátku února roku 1997 v pražské nemocnici po pádu z okna. Bylo mu třiaosmdesát let.
V roce 2014 proběhnou veliké oslavy k Hrabalovým nedožitým 100. narozeninám.
Perlička na dně
Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet
Ostře sledované vlaky
Postřižiny
Něžný barbar
Obsluhoval jsem anglického krále
Svatby v domě
Vita nuova
Proluky
Příliš hlučná samota
Kluby poezie
BOŽENA NĚMCOVÁ
Životopis 4. 2. 1820, Vídeň, Rakousko - † 21. 1. 1862, Nové Město, Praha
Původ této spisovatelky, jedné z výrazných autorek české obrozenecké éry a zakladatelky novodobé české prózy, je zahalen tajemstvím (podle některých odborníků je nemanželskou dcerou kněžny Kateřiny Zaháňské, nebo její sestry Dorothey a nejistota panuje i okolo jejího roku narození). Dle oficiálních pramenů se Němcová narodila jako Barbora Novotná (později Barbora Panklová) ve Vídni, vyrůstala v rodině Panklových v Ratibořicích u České Skalice. Výrazně ji ovlivnila rodinná výchova babičky Magdalény Novotné - prosté venkovské ženy. Jako sedmnáctiletá byla provdána za finančního úředníka Josefa Němce, který byl často služebně překládán. Spolu s ním a čtyřmi dětmi pobývala v Josefově, v Litomyšli, v Polné, Domažlicích, v Uherských Ďarmotech a v Praze. Manželství Josefa a Boženy Němcových však příliš šťastné nebylo, zejména kvůli hrubé a panovačné povaze J. Němce.
Božena Němcová se díky osobnímu půvabu, přirozenému talentu a společenské angažovanosti stýkala s mnoha představiteli české kultury a představiteli vlastenecké inteligence, do jejichž společnosti pronikla během svého pobytu v Praze v létech 1842-1845. Tato léta jsou dobou jejího velkého duševního a vzdělanostního vývoje. Na Chodsku (1845-48) Němcová zase přišla do s lidovým světem a tradicemi, venkovský lid si ji velmi oblíbil.
Když byl Němcové manžel přeložen po obvinění ze spiknutí do Uher, odstěhovala se i s dětmi do Prahy, kde opět navázala styky s vlasteneckými spisovateli. Tímto krokem sice vyřešila nesoulad v manželství, ale žila v bídě. Svého manžela nicméně několikrát v Uhrách navštívila. V roce 1853 zemřel její nejstarší syn Hynek a tato událost měla velký vliv na její chatrné zdraví. V roce 1861 se Němcová definitivně rozešla s manželem a odcestovala do Litomyšle redigovat své spisy, ale to se jí už nepovedlo. Koncem listopadu ji z Litomyšle do Prahy odvezl její manžel. Vánoce strávila se svými dětmi, o necelý měsíc později však zemřela. Je pochována v Praze na vyšehradském hřbitově.
Božena Němcová přispívala do řady časopisů básněmi, povídkami, cestopisnými črty, a hádankami. Lidová vyprávění B. Němcovou inspirovala k sedmi svazkům Národních báchorek a pověstí a deseti svazkům Slovenských pohádek a pověstí, které jsou vesměs působivou beletrizací pohádkových námětů. Božena Němcová je také autorkou cestopisných a národopisných črtů (Obrázky z okolí Domažlického), realistických povídek z venkovského prostředí (Divá Bára, Pohorská vesnice, Karla, Pan učitel, V Zámku a v podzámčí, Baruška, Chudí lidé, Chýže pod horami) a vrcholné románové kronikářské povídky Babička.
Arnošt Lustig
Narozen 21. prosince 1926
Praha-Libeň,
Československo
Úmrtí 26. února 2011 (ve věku 84 let)
Praha,Česko
Místo pohřbení
Nový židovský hřbitov na Olšanech
Významná díla
Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou, Démanty noci, Dita Saxová
Příbuzní
Hana Hnátová (Lustigová) - sestra
Životopis
Pocházel z rodiny malého obchodníka. Narodil se v Praze-Libni, kde s rodiči a sestrou Hanou bydlel na Královské třídě č. p. 428 (dnes Sokolovská ulice) a po čase na Královské č. p. 137. Zde také vychodil obecnou školu a začal studovat na reálce, ze které však byl roku 1941 z rasových důvodů vyloučen (jako Žid), poté se vyučil krejčím. 13. listopadu 1942 byl poslán do Terezína; později poznal i další koncentrační tábory, Osvětim a Buchenwald. V dubnu 1945 jako zázrakem z transportu smrti (z Buchenwaldu do Dachau) a ukrýval se až do konce války v Praze. Holokaust přežila jen jeho maminka a sestra, po příjezdu do Osvětimi v roce 1944 šel tatínek[4] rovnou do plynu, protože měl brýle a protože mu bylo 52 let. Lustigova díla se už od prvních povídkových souborů zabývají právě tematikou Židů a druhé světové války. Po válce se oženil s Věrou Weislitzovou (1927–2009), která je autorkou básnické sbírky Dcera Olgy a Lea a knihy povídek Pes z Klagenfurtu.Od roku 1946 studoval na Vysoké škole politických a sociálních věd, začal také přispívat do novin a časopisů. Roku 1948 odjel do Izraele jako zpravodaj Lidových novin v izraelsko-arabské válce, po návratu pracoval jako redaktor Čs. rozhlasu, kde se velmi spřátelil s F. R. Krausem a stal se jeho žákem. Poté byl vedoucím kulturní rubriky týdeníku Mladý svět, byl i scenáristou Čs. filmu (Barrandov): napsal mj. scénář podle své novely Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou.
V průběhu padesátých a šedesátých let vystřídal několik zaměstnání. Byl členem Komunistické strany Československa.
V srpnu 1968 trávil Arnošt Lustig se svou rodinou a dalšími novináři a umělci dovolenou v Itálii. Zde se ráno 22. srpna dozvěděl o invazi vojsk Varšavské smlouvy v Československu. Do Prahy se už se ženou a dětmi nevrátili.[6] Nejdříve odjeli do Jugoslávie, kde působil v záhřebském filmovém studiu, poté žili v Izraeli, v roce 1970 se nakonec usadili v USA, kde Lustig od roku 1973 přednášel film, literaturu a scenáristiku na Americké univerzitě ve Washingtonu. V roce 1978 byl na washingtonské American University jmenován profesorem. V roce 1995 se stal šéfredaktorem české verze časopisu Playboy.
90. výročí narzení
Jiří Suchý
Český básník, divadelní ředitel, dramatik…
Jiří Suchý je český divadelník, herec, hudebník, textař, zpěvák, básník, skladatel, spisovatel, filmař, grafik, výtvarník, divadelní režisér, komik a sběratel. Spoluzakladatel Divadla Na zábradlí a Semaforu, bratr Ondřeje Suchého. Spolupracoval s Miroslavem Horníčkem, Ivanem Vyskočilem, později vytvořil… Wikipedie
Narození1. 10. 1931, Plzeň, Česko
Povolání : divadelník, herec, hudebník, textař, zpěvák, básník, skladatel, spisovatel, filmař, grafik, výtvarník, divadelní režisér, komik a sběratel
Žánrdivadlo, hudba, film
Eduard Štorch (10. dubna 1878, Ostroměř – 25. června 1956, Praha, byl český pedagog, spisovatel a archeolog. Proslul svými povídkami a romány situovanými nejčastěji do období doby kamenné a doby bronzové. Jeho nejznámější dílo nese název Lovci mamutů. Byl skautem (s přezdívkou Sachem) a významným představitelem reformního pedagogického hnutí 20. let. Podle Jiřího Štolla Štorch jako pedagog silně převyšuje Štorcha spisovatele i Štorcha archeologa. Děti byly vždy Štorchova priorita, jim zasvětil celý svůj život a jeho 8 let trvající projekt Dětská farma na Libeňském ostrově byl, po prvotních trpkých zkušenostech se sociálně zanedbanou mládeží Mostecka a pražských periférií, jeho životním úspěchem, kterým dokázal nejen sobě, že jeho myšlenky realizované v praxi byly správné a přínosné. Následující megalomanský utopický projekt trojské výchovné osady Růžičkov, který inicioval a významně se ho účastnil, však nezískal potřebnou podporu a nebyl uskutečněn. Jeho hrob se nachází v obci Lobeč (okres Mělník). Archeologické sbírky ze svého pražského bytu prodal ve 20. letech Národnímu muzeu, písemnou pozůstalost a knihovnu odkázal v 50. letech Městskému muzeu v Hořicích poté, co mu režim zabral jeho rekreační domek v Lobči i půlku pražského bytu. Písemnosti z hořického muzea byly v roce 1977 předány do Literárního archívu Památníku národního písemnictví ve Starých Hradech, kde byly odborně zpracovány. V rodné Ostroměři vzniklo v 70 letech minulého století muzeum Eduarda Štorcha a Karla Zemana, kde je uložena osobní korespondence E.Štorcha. Dne 21. srpna 2010 bylo v budově obecního úřadu v Lobči otevřeno Muzeum Eduarda Štorcha. Jeho velkým přítelem byl také spisovatel, archeolog
a pedagog Karel Sellner.
Václav Čtvrtek
Václav Čtvrtek, rodným jménem Václav Jan Maria Cafourek (4. dubna 1911 Praha– 6. listopadu 1976 Praha), byl spisovatel pro děti a mládež, autor povídek, románů a her o současných dětech i populárních pohádkových příběhů. Je považován za pokračovatele klasiků českých pohádek. Některá svá díla napsal pod pseudonymy, například Huge Prattler, Karel Poledne, Jan Neděla nebo Málek.
Narodil se do rodiny Jana Cafourka, účetního městského berního úřadu v Praze, a Johany, r. Fejfarové původem z Jičína, jako nejstarší ze tří matrikami doložených sourozenců (Karel Bedřich *1912 a Bedřiška *1916). Jeho rodný dům stojí na Jirečkově ulici 1018/16.
Za 1. světové války se rodina odstěhovala z Prahy k jeho dědečkovi do Jičína. Po skončení války
a otcově návratu z ní se rodina vrátila do Prahy. Tatínek pak prý „celého třičtvrtě roku, večer co večer, vždycky po ulehnutí nám vyprávěl na pokračování divuplný seriál o tom, jak český švec Kramflek šel světem a co tam zažil“. Podle Aleše Fetterse to byla významná inspirace pro vlastní tvorbu.
V Praze vystudoval gymnázium, absolvoval kurz na obchodní akademii a na přání otce začal studovat práva, která však nedokončil, odešel po třech semestrech. Pak nastoupil jako úředník na okresním finančním ředitelství v Chebu a za druhé světové války pracoval jako finanční úředník v Praze.
Po osvobození začal spolupracovat s dětskými časopisy Brouček, Sedmihlásek, Vlaštovička, později Mateřídouška, Ohníček, Pionýr, Pionýrské noviny a s Československým rozhlasem, kde se stal vedoucím vysílání pro děti a mládež.[6] 15. června 1959 si nechal úředně změnit jméno na Václav Čtvrtek.[1] Od roku 1960 se plně věnoval literární činnosti, kdy psal hlavně pohádkové příběhy, těch napsal přes sedmdesát. Jejich děje umísťoval často na Jičínsko. V roce 1975 se stal čestným občanem města Jičína.
Největší ohlasy získaly jeho pohádkové knihy a příběhy, které byly adaptovány pro televizi (večerníčky). Ve spolupráci s Československou televizí vznikly animované seriály, např. Pohádky z mechu a kapradí, O loupežníku Rumcajsovi, O loupežnickém synku Cipískovi, O makové a motýlu Emanuelovi, Říkání o víle Amálce. Část své spisovatelské tvorby věnoval psaní klukovských příběhů i dívčích románků a větších povídek umístěných do současnosti s pohádkovými motivy.
,
